V Bradavicích pošesté - Plán Nepřítele

XXVII. Plán Nepřítele

Velké, černé, dřevěné dveře se rozevřely a do místnosti vstoupila bledá dáma s havraními vlasy.
„Mylady!“ Lord Voldemort uchopil její sametovou ruku a políbil ji.
Usmála se a spokojeně zapředla. Všechno šlo, jak očekávala.
„Přípravy jdou podle očekávání, avšak zabírají mnoho času. Nechci čekat dlouho, mám jistě podezření, proto musíme náš plán uskutečnit co nejdříve,“ informoval Voldemort po chvíli.
„Jistě, čekala jsem to.“
Nastala dlouhá pomlka, kdy oba přemýšleli o tom samém, každý však ze svého úhlu pohledu. Ona snila o tom, že až se to stane, pokoří nejlepšího čaroděje světa a stane se Paní Zla. Ještě předtím však musí pomoci na svět Gabriele. Spolu pak budou zabíjet, mučit, ale i udělovat milost, i když to slovo se jí příčilo a věděla, že Gabriele ho nenávidí ještě více.
On přemýšlel o tom, že až k tomu dojde, vychutná si smrt Harryho Pottera. Zabije ho svýma vlastníma rukama, pak si pohraje s tím starým bláznem, odmění všechny jemu věrné a pošle Mylady zpátky tam, odkud přišla.
Ozval se tichý a nesmělý klepot. O chvíli později do místnosti vstoupil Lucius Malfoy. „Můj pane, Mylady?“
„Co se děje, Luciusi?“ zeptal se Voldemort chladně.
„Informátor je tady, pane.“
„Dobrá, pošlete ho sem.“
Lucius zmizel za dveřmi a o chvíli později jimi proklouzla postava zahalená v černé kápi. Potichu za sebou zavřela dveře a než si sundala kapuci, důkladně prověřila celou místnost očima.
„Pane?“ uklonil se Severus Snape.
„Můj nejvěrnější!“ usmál se Voldemort, pokud to u něj bylo vůbec možné. „Děje se něco, o čem bych měl vědět?“
„Ano, pane. Varujte své lidi na ministerstvu, Fénixův řád ví o vašich špezích, nevědí však kdo. Proto budou každého důkladně kontrolovat.“
„To se mi nelíbí, vůbec se mi to nelíbí!“ zasyčel Voldemort vztekle. „Kdy?“
„Příští týden, můj pane.“
„Až to všechno skončí, Fénixův řád bude první na seznamu!“ řekl nasupeně. „Co dál?“
„Díky tomu, že jste o sobě nedal v posledních měsících vědět, pane, si polovina světa myslí, že jste prostě někam zmizel. Druhá polovina očekává nějaký velký útok.“
„Ale tohle přece vím i bez tebe, Severusi,“ řekl Pán zla otráveně. „A co náš mladý přítel?“
Snape se na chvilku zamyslel a pak pravil: „Myslím, že říkal, že jde všechno podle plánu.“
„Dobrá.“
„Ale je tu ještě jedna věc, kterou byste měl vědět, pane.“ Snape se na chvilku odmlčel, pak ale pokračoval a v jeho hlase byl na okamžik slyšet náznak strachu: „Myslím si, že mě Brumbál začíná podezírat.“
„Co?“ vyštěkla Mylady, která do té chvíle nic neřekla.
„Omlouvám se, Mylady,“ řekl Severus rychle, „když jsem s ním mluvil naposledy, měl velice nepříjemné otázky, dotíral na mne. Neodvažoval se použít nitrobranu, ví, že jsem v ní stejně dobrý, jako on, avšak viděl jsem na něm, že si mnou není jistý. Viděl jsem mu to na očích.“
Voldemort praštil rukou do stolu. „Co jsi mu řekl?“ zeptal se potom a propaloval Snapea očima.
„To, co jste mi řekl, že mu mám říct, můj pane. Řekl jsem mu, že se za tři měsíce chystáte napadnout Bradavickou školu. Netuší, že ji napadneme už za dva měsíce. On mi na to odpověděl, že nevěří tomu, že se vám to povede, protože školu chrání mnoho silných kouzel, ale že ještě pro jistotu obranu zesílí.“
Voldemort se spokojeně ušklíbl. „Dobrá, můžeš jít,“ řekl po chvíli.
Severus Snape se několikrát uklonil, než si znovu nandal kápi a zmizel za dveřmi.
„Ten Albus Brumbál nám trochu kříží plány!“ řekla Mylady nevrle.
„Ale vůbec ne,“ řekl Voldemort klidně. „Všechno jde tak, jak to bylo doposud naplánováno.“
„Kdy půjdeme pro Gabriele?“ zeptala se Mylady po chvíli a Voldemort si všiml, že se na to chtěla zeptat už dlouho. „Bude se nám hodit.“
„Klidně hned. Dala jste jí znamení?“
„Ano.“
„Dobrá tedy. Počkejte zde.“ Voldemort vyšel bez jediného slůvka vysvětlení z místnosti a nechal Mylady samotnou.
Ta byla však zřejmě spokojená. Samolibě se usmála, usadila se v rudém křesle a přehodila si své dlouhé vlasy z jednoho ramene na druhé.
„Doopravdy,“ říkala si sama pro sebe, „všechno jde naprosto skvěle. Chudák Voldy ani netuší, že jeho největší nepřítel není v Bradavicích, ale přímo vedle něj. Bude koukat, až na něj budu mířit hůlkou a já si vychutnám jeho pohled, než ho zabiju. Pak se stanu Paní Zla a spolu s Gabriele budeme vládnout celému světu!“

***

Voldemort scházel dlouhými točitými schody do podzemí. Na hlavě měl temně rudou kápi a ve tváři nic neříkající výraz. Když došel až na konec, octl se v tmavé místnosti, která spíše připomínala kobku. Osvětlená byla jen párem pochodní, které nikdy nevyhasly. Rozhlédl se kolem sebe a očima zapátral po zaprášených padacích dveřích.
Nikdo nesměl vědět, jaký poklad vlastní tady, na dně jeho domu, vlastně ještě níž. Bylo to samo peklo, jeho vchod. Doopravdy, mohl vzkřísit, koho chtěl a pak ho zase znovu zabít. V poslední době si to však nemohl dovolit jen pro nic za nic. S vládcem pekel se nedávno nepohodl, neměl by ho pokoušet… vzkřísí jen Gabriele a pak s tím na chvíli přestane, vážně! Když ono je tak zábavné vzkřísit mrtvé a pak je mučit a znovu zabít. Zvláště Potterovi, ti byli třešinkou na dortu. Rozkošná Lily… minule nevypadala pěkně… Voldemort se samolibě ušklíbl. Otevřel padací dveře a ozářily ho rudé plameny, po chvíli líně olizujíc cíp jeho pláště. Peklo se ptalo, co už zase žádá.

***

„Tak jak?“ zeptala se Mylady, když do místnosti znovu vstoupil Voldemort, avšak pod všechna její očekávání, sám.
Voldemort nic neřekl, vykouzlil však na malém konferenčním stolku tři skleničky a láhev šampaňského.
Na dveře opět někdo zaklepal a opět vstoupil Lucius: „Můj pane, je zde nějaká ženská…“
„Gabriele!“ vydechla Mylady.
„Já vím,“ řekl Voldemort svému domovníkovi a mile se nad tímto pojmenováním usmál. „Pusťte ji sem a chovejte se k ní s úctou, jinak vám budu postupně uřezávat různé části vašeho těla a o smrt mě budete prosit, Luciusi!“
„Ano, pane.“ Lucius zmizel za dveřmi a místo něj se tam objevila mladá dívka se zrzavými vlasy.
„Helen,“ usmála se na Mylady. „Tome.“
„Gabriele!“
Voldemort vzal do ruky jednu skleničku a ostatní podal svým dvou spojenkyním. „Na plán, který musí vyjít. Na plán, díky kterému ovládneme velkou část světa, troufám si říct, celý svět. A také na tvůj návrat, Gabriele. Už víš, jak si budeš říkat?“
„Ano,“ usmála se sotva dvacetiletá dívka, „pro všechny ostatní budu Lady Dark. Tohle jméno dává totiž najevo, že by jeho nositel měl být respektován, že je nesoucitný a také hodně, hodně krutý. Přesně to totiž vystihuje mne samotnou!“
„Tak na Lady Dark!“ připila jí Mylady.
A taky na Brumbálovo zdraví, dokud ještě nějaké má, pomyslel si Voldemort. Hlupák, netuší, že jeho ochranná kouzla mi vůbec v ničem nezabrání. A Mylady? Až to skončí a vezmu si od ní, co potřebuju, pošlu ji i s tou její Gabriele zpátky do pekla. Tam se o ni už dobře postarají, uchechtl se. Na co se však doopravdy těšil, ba přímo se v tom vyžíval, když si to představoval, to byla smrt Harryho Pottera, která nastane, až rozdrtí školu na kousíčky. To bude už za měsíc… za měsíc. Na okamžik si vzpomněl na Snapea… Ono se říká důvěřuj, ale prověřuj!